Někdo vstoupil do tiché uličky,
jen krev mu kape od úst,
táhne za sebou mrtvolu,
bledou, bez krve.
Pár lidí do něj možná vrazilo,
ti už nežijí.
Není tu nikdo, kdo by ho udal,
odsoudil.
Tak dál chodí po světě,
živý i neživý.
Snad někdo ho jednou zabije,
jak on všechny ty lidi.

Hrůzný výkřik prořízl tmu,
cákanec krve dopadl na zem,
někdo se otočil tím směrem,
jednu chybu udělal,
vydal se jím.
Byla to hezká mladá dívka,
tak kolem dvaceti,
chtěla mít děti,
alespoň tři.
Místo toho teď leží na tvrdé a studené zemi.

Pomalu vydechuji, škoda že už naposled,
tak tady ležím a přemýšlím, co bude dál...
Existuje nebe či snad peklo?
Co se bude dít teď?
Už odcházím,
už to cítím.
Pořád ale přemýšlím, co bude dál.

Je zima, tiše padá bílý sníh,
padá na špinavou zem a na lidi,
na náměstí sedí smutný muž, 
který už vše ztratil,
nehýbá se,
před ním leží kelímek a v něm
pár drobných.
Ale jemu to je jedno, už je doma, v teple, s ženou a dětmi.

Ledový sníh mi řeže obličej,
je zima.
Právě jsem uklouzl po ledu,
je zima.
V husté vánici vrážím do lidí,
je zima.
Pro samý sníh nevidím,
je zima.
Zrovna teď mě porazilo auto, zkurvená zima.

Píši poslední dopis.
Proč poslední?
Protože cítím, že tu již dlouho nebudu,
slyším, jak si smrt brousí kosu,
vidím, jak si obléká černý plášť,
cítím její přítomnost,
je tu...
Zazněl tichý cinkot, jak pero dopadlo na zem.

Je ráno,
vychází ze dveří.
je opět plné smutku.
Láska
někde sešla z cesty.
Smích
tyto zdi už neznají.
Život
pomalu kráčí ke konci.
Smrt

Bílá pára
dere se mi z úst.
Nekouřím,
mrznu.
V kraťasech a košili
venčím psa.
Venku je mínus třináct.
Bolí mne nohy,
lehám si
do zbytku sněhu.
Slyším pěknou hudbu,
snad Mozart
hraje tu.
Zavírám oči.
Kolem tancují lidé,
je jim teplo,
oni nemrznou.
Jak by také mohli?
Jsou mrtví.
Mám chuť se k nim přidat,
tančit waltz...
Hudba utichá.
Cosi mne probouzí,
přiběhl můj pes a
olizuje mi omrzlý obličej
a já přemýšlím. Chci vůbec ještě vstát?

Chci žít,
zároveň chci také zemřít,
život je hloupá hra,
nudná hra,
možná
s pár světlými stránkami.
Miluji jazz
tak jako svobodu,
o té jazz je.
Svoboda a jazz,
to, o čem sním,
pro co
žít.
Mám-li o to přijít, mohu klidně umřít...

Nic netuším a nevím,        
jestli chci,
ve víně je pravda a
eben je stejně vzácný jako ona
domněnky bolí a jsou stejně na nic,
o úplňku se může stát cokoli
myslím že....
opice si hrají s dětmi a děti
si zas hrají s opicemi
tenis.

jejich hra je baví, protože oni 
nevědí, kdo vyhraje.

salva z pušek,
lahodí mým uším.
až jednou umřu a půjdu
do vysněného ráje, pekla, dám si
kávu, protože ji mám ráda protože nebudu vědět kdo ji vařil.

měj rád život,
i vůni lesních jahod.
Lásku, která jednou zaklepe i
u tebe a třeba jednou poznáš
jak je svět krásný.

arie měsíčního svitu, jeho

bílá záře, probudí vše,
udělá zázrak o kterém nemluví.
děje se něco divného dej mi
e-mail a on na mě, jsi snad
šílenec?

mám rád každé nové ráno
i každý nový den.
laská mé tváře proud větru
on je zná nejlépe.
vím že život není dlouhý
ale mě to nevadí, chci si honáležitě užít.

Život šel dál,
cestou bosou.
Krůpěje padaly,
ranní rosou.
Krůpěje vína
od vyschlých rtů.
Prahnoucích po bytí,
po bytí ve vesmíru.
Vesmír však nemůže,
určují jiní,
kdo komu pomůže.
Ostatní stíní,
stíní si navzájem,
jak stromy v lese,
kapičky potu své,si každý nese.

Panika vládne ve žlutém království,
čím větší teplo
tím větší starosti.
Co bylo pěkné
ve zlo se mění,
alergik na světě v bezpečí není.
Když žlutá odkvete,
zůstane bílá,
slunce se s radostí povrchně dívá.
Společník vítr si pořádně zafouká,
vraždícím nástrojem stává se každičká
i malá louka.
Kdekdo tam projde se
má chmýří všude,
na šatech, ve vlasech
i kýchat se bude.
Pak žluté království,
zas na rok odletí,
nemějte starosti,o něj, ba však ani o děti.

Pojď blíž a tiše se směj,
okolnímu bláznivému světu.
Prší, ryby chodí kolem v pláštěnkách,
lidé si dokáží dělat legraci sami ze sebe.
Krásná vůně,
krásná vůně krásné ženy
plní narvanou tramvaj,
převyšuje i smrad spících bezdomovců,
vozících se aby jim bylo teplo.
Člověk má pocit, že může vše!
Tancovat totálně opilý,
za klidné hudby deště.
Vézt se vlakem až na kraj světa,
za doprovodu nekončících kolejí
a nezastavovat.
Projít městem bos
a usmívat se na udivené tváře okolí.
Radosti všedního dne,přízračný svět je všude kolem nás.

Papuče, čepička a kabát,
cupitání,
po namrzlém chodníku,
v ruce nákupní taška
na kolečkách
a v očí jiskra.
Snad díky slevám v supermarketu
a pak?
Zabrat co nejvíce míst
v mhd.
Jsou všude...
Na pohled roztomilí,
dědečkové a babičky.
Ale v boji
o nákup či místo k sezení
nemilosrdní,
běda všem
kdo jim vyfoukne zboží v akci.
Jejich hole,
umějí být totiž dost tvrdé,
navícjich je víc...

Neříkám mu bratře, někdy příteli,
ví o mě věci které nikdo jiný
a já o něm.
Někdy mi ovšem přijde chladný,
to když mu záda obalí čerstvá peřina
sněhu.
A já si pak říkám jestli by se mnou vůbec
zůstal kdyby nemusel.
Při našich častých rozhovorech se ho
ptám
pro
se na mě kouká tak svrchu.
Neodpoví.
On toho vlastně vůbec moc nenamluví.
Občas, občas se tváří tak, jako by na mě
chtěl dokonce spadnout
a já, já už popadám dech a sbírám síly
k útěku, dostat se co nejdále!
Pak se uklidní,
mile se na mě usměje
a s pokorou mě dál chrání před kapkami
deště.

Cítím jak voní svět.
Lístky pohřební růže trhá vítr,
jsou všude kolem,
poletují mezi námi jako sníh
a když náhodou někomu dopadnou na
nos,
rozpustí se stejně jako on.
A já vím,
já cítím tu vůni okamžiku,
vnímám jak svět pohlcují kouzla,
mající jen jediný záměr,
vzít duši bližního tvého
k věčnému odpočinku.
Nastane ticho
drobný záblesk,
je to pryč.
Veškerá zbylá kouzla přemoderního světa
zmizí.
Lidé se rodí.
Žijí.
Umírají.
A když čas dái jejich duše jednou zas uvěří.

Jdu zabalit si banjo
na poslední cestu,
abych zahrál cvrčkům
kteří oznámí můj pád.
Já vodky vypil moře
a tabáku plantáž vykouřil,
jó tohle měl jsem vždycky rád.
Rozbrnku banjo,
nahodím koně,
zařadím jih,
do New Orleans na cestu se dám.
Tam prej spousta je jazzu,
pekelnejch ženskejch
dům kde slunce oči otevírá.
Tak pískám na vlak,
ať koleje drnčí,
za Bobem spěchám,cvrčci začali se smát.

Když ucítíš bílou růži
a uslyšíš jak padá déšť,
neboj se má malá dívko,
celý život není lež

.
Když labuť náhle mávne křídly
a ty spatříš dětský pláč,
neboj se má drahá slečno,
osud vždycky není rváč.

Když nahmatáš suché listí
a poznáš zvučný mužský smích,
neboj se má krásná ženo,láska přeci není hřích.

V pekle prý zvony slyšet není
a v nebi oheň neplane.
Občas se kapka krve zpění
a sliby bývají prolhané.

Sedíce nad sklenkou jedu,
obklopen torzem všech mých vad,
přemýšlím jestli to svedu,jestli dokáži mít ještě rád...

Stará dáma vznešená
ví dobře co to znamená,
rozkvetlé Chrastenu okolí
a lidský svrkot v údolí.

Chechtaví racci blázniví
perou se spolu o ryby,
v proudu mocné Vltavy,
ženou se zbrkle pod splavy.

Pan Mácha se tiše usměje,
v srdci se zrodí naděje,
hlídá tu květy třešňové
a mladé páry bláhové.

Parky se zvolna zaplní,
všichni jsou jako na trní,
slunce pak vyjde nad svahy,to jaro přišlo do Prahy.

Vzpomínám u svíčky,
s vínem a chlebíčky,
na válku, souboje,
na kluky z odboje,
na slova odporu,
na spadlou závoru,
na knižní cenzuru,
na lidskou drezuru,
na dívku s květinou,
na pistol nevinnou.
Vzpomínám na duhua sním že nebudu...

Kdysi, když svět byl ještě mladý,
lidi žrali opice a opice zas hady.
Když barbar honil barbara a barbarka zas barku,
děti hrály si jak na dvoře, 
tak s ostatními v parku.
Kdysi, když svět byl ještě pod vodou a nad vodou se žilo
a šukalo se pro radost a u toho se pilo.
Z významu svůj význam, ty časy dávno pozbyly,
ve skrytu svých domovů se i brouci radši poblili.
Dnes všem jde jenom o prestiž a peníze a slávu
a drogy berou teenageři a nemyslím tím trávu.
Tenhle svět jde do sraček, lidi jsou fakt slepí,
ze střepů svých životů své životy zas lepí.
Já nebojím se delfínů, ani ze smrti strach nemám
a štěstí, co jsem dlouho hledal, teď nikomu už nedám.
Jen bojím se, že na hlavu mi jednou spadne nebe,
to však je nic, když pomyslím, že ztratím třeba tebe.
Když nádor můj mě nezabil a když jsem tady tedy dospěl,
říkám si fajn, dobřes žil a kdekomu jsi prospěl.
Není třeba brečeti, když mléko se ti rozleje
a podívej se na druhé, co jen chtěj a žerou pomeje.
Je mi asi jedno už, co na mě čeká někdy, dále,
vím jen, že mě nemine tanec na královském bále.
Tančit budu se smrtí a valčík to snad bude
a doufám, i když malinko, že aspoň vzpomínka tu zbude.
Nakonec vám řeknu už jenom jednu věc:
Polibte mi prdel a zavřete svou klec... 

Lidi, já se bojím spaní, 
je to jako prokletí... 
V noci na mě leze sraní, 
vždy to ze mě vyletí! 

Kdyby to šlo takhle přes den, 
tak jsem šťastnej velice, 
místo hoven porodím snad předvánoční kraslice! 

Kniha už došla a vodka taky, 
v hlavě, či nad Prahou, honí se mraky. 
Usmát už nejde mi, kdo by to řekl? 
Před smrtí, či ženou, pokorně klekl. 
Letmo se políbit, pohladit po tváři, 
kdopak ví co bude? 
Snad pouze hvězdáři... 

Zahlíd jsem Chárona, 
v té jeho loďce, 
říkám si neblbni, člověče kroť se! 
Sklenice prázdnotou, na stole, zeje, 
opilá dívčina do dřezu bleje... 
Chlast došel a na další není, 
noc v nový den se pomalu mění. 

Podlehl jsem včera televizi,
teď připadám si jako někdo cizí.
Svět najednou se kolem divně točí,vydloubnu si radši obě oči.

"Opilý koráb" říkají mi,
co pomalu jde ke dnu.
Vážně jsem rád mezi svými.Vodka! Dáme ještě jednu?

Dám si kus chleba se špekem
a husí játra k tomu.
Je div že vůbec ještě jsem,čekám kdy dojde k zlomu.

Dokola čtu prázdnou knihu
a hlavu skládám na stole.
Játra, ty mám dávno v lihu,
před sebou sklenku beaujolais.

Tancuji ve vaně,
šampon mám v očích.
Stojím tu na hraně,
zůstat či skočit?

Jeden, dva pivsony,
zkouřit se trávou.
Pak vidím ufony,
s šišatou hlavou.

Toulám se po Praze,
jsem celkem zmaten.
Na chleba nemají... 
Však chlubí se zlatem?

Televize hovno dává, 
pod dekou jsou troje nohy... 
Do práce se těžko vstává, 
pro lásku já nemám vlohy... 

Letní šaty barvou hrají, 
ve větru si povlávají. 
Úsměv, otočení letmé, 
na světě je krásně, hleďme! 

Holky, slečny, mladé paní, 
nabízím Vám srdce v dlani. 
Netiskněte ho moc pevně, 
ještě kousek zbyl ho ve mě... 

Peklo už dávno dole není 
a nebe není nahoře. 
Lidé své city často mění, 
jsem v klidu, nohy v lavoře! 

I sestoupil z nebe delfín 
a řekl nám jak psát. 
Tím vznikla Atlantida! 

Dříve to se lidé měli,
za pasem sekeru a všechno směli.
Každý se bál barbarů.

Tenkrát to si muži žili,
jednu flašku za druhou, do huby si lili.
Každý se bál barbarů.

Myslím že byl život krásný,
spousta žen a málo básní.
Každý se bál barbarů.

Bývali tu koňská stáda,
teď tu stěží najde bejka i jediná kráva.
Každý se bál barbarů.

Barbar šťastně rozbil hlavu,
těm co chtěli moc a vládu.
Každý se bál barbarů.

Dnes už takhle pěkně není,
barbar tu sám samotinký, nad korbelem piva sedí.Kdo by se bál barbarů?

Je to jako každé jiné ráno,
zase hledám zuby,
zase jsem si je nedal do skleničky na
nočním stolku.
Sekera v rohu u postele je poznamenaná
roky nepoužívání a rezne.
Posnídám cigáro, kyselou okurku a trochu zkyslý mlíko.
Někdy se to stane.
Po sprintu na záchod se zkulturním
a vyrazím.
Né do baru ale do práce.
Si tak říkám proč mě ještě nevyhodili?
Dršťková k obědu mi nějak
nesedla,
zatímco dokusuju zbytek okoralýho chleba,
přemýšlím o dávných láskách, snech a
iluzích,
nejsou tu a už ani nebudou.
Já vím co s tím.
Práce počká, tohle se musí zapít,to je zas náročnej den.

Pohled do tvých očí,
už zas.
Po dlouhých promarněných rocích,
ty plaménky dětských rošťáren tam jsou
stále,
ale v mých už prý ne.
City se zřejmě nemění a přátelství je víc
jak láska,
avšak něco je jiné.
Kolotoče a houpačky už pro nás nejsou
a mě by stejnak neunesly.
Hodně věcí se změnilo,
už nejsme děti.
Ty jsi žena a já...a já jsem barbar.

Zvracíš mi do dřezu,
na horu nádobí.
Myslíš si, nežije,
tak mu to nepoví.

Nauč se konečně
alespoň trochu pít,
s životem můžem se,
společně, tvrdě bít.

Když játra ztvrdnou ti,
stejně tak jako mně,
vezmu tě kočárem
do Vídně na oběd.

Koupím ti za Prátrem
pivo a klobásu
a růži trnitou
vpletu ti do vlasů.

V očích ti zahoří
dědictví barbarů,
na seně zplodímepotomstvo Avarů.

Mladý barbar bojechtivý
dělal občas drobné chyby.
Skromný vládce všehomíra
kdysi chytil netopýra.
Měl ho, kluka, tuze rád,
nechtěl si s ním pouze hrát.
On chtěl býti tím zvířetem,
naháněti hrůzu dětem.
Létat tiše černou nocí,
sám, svobodný, bez pomoci.
Sestrojil si křídla vlastní,
přes den čekal. Bože, zhasni!
Co se potom dělo známe
raději si sklenku dáme.
Přichystáme obvazy,
však on barbar narazí.

Nebe není pro barbary, či snad barbar pro nebe?

Až bude chtít býti rybou, snad se mu to povede...

Až nebude tu na kameni kámen
a lidé v tichu budou šeptat ámen...
Až uvidíte na obloze svítit černou hvězdu
a na všech cestách bude zákaz vjezdu...
Až vyzjistíte co je smysl bytí
a nepoteší vás už ani pití...
Až sex a láska budou všechny nudit
a budete se v noci s křikem budit...
Tak vzpomeňte se že jsme tady žili
a za svobodu jsme se vždycky bili...
My, co uměli se stále řádně bavit
a každý den byl pro nás důvod slavit...
Chtěli jsme tu s vámi býti jako v ráji,
ale to je pryč, přímo v háji!
Moloch koupil lidské duše, smutná
pravda.
Na každou z nich je teď uvalena klatba.
Přišli jste o vše pro hrst dolarů,každý ať se opět bojí mrtvých barbarů...

Zapálím si cigáro a půjdu vyprovodit
večeři do světa,
loknu si rumu, alespoň trochu na zahřátí.
Na nebi se rozehraje symfonie letních
bouřek,
zatímco sousedi na sebe budou řvát.
Je to pořád dokola.
Vyštrachám z pod postele zbytek zvětralýho piva,
napiju se
a párkrát praštím do zdi aby už zavřeli
ty svý zasraný huby.
Nezavřou, vím to, děláme to tak každej
večer.
Tak si tady sedím, piju, kouřím, oni na
sebe řvou, lenku leje
a ty se mě budeš ptát jestli nechci někam
jít.

Hádej...

Nic jsem nepil,
akorát pár piv,
příchod jara se musí oslavit,
asi jako vše ostatní.
Nemám rád Velikonoce,
další svátek který stejně nikomu nic nedá,
pár barevnejch vajíček,
stejně shnijou v lednici,
protože sníst je všechny,
znamená okažitou smrt
předávkování cholesterolem.
Navíc, když tak vidím
velikonoční zajíčky,
říkám si.

Není náhodou lovecká sezona?

Tvá slova byla nemilá,
stejně jako když mi někdo vrazí ořezanou
koh-i-norku do oka.
Nevěřím těm třem slovům,
stejně jako nevěřím v lásku na první
pohled.
Nemůže být pravda co říkáš,
stejně jako nemůže metro jezdit celou noc.
Proč se mě snažíš trápit,
stejně jako každé ráno trápí pracujícího
člověka.
Řekni to na rovinu,
stejně jako je rovná jízda po route 66.
Vážně už je to zbytečně dokola,
stejně jako hity Michala Davida.
Nedá se s tím už nic dělat,
stejně jako s frontou na finančním úřadě.
Je to definitivní?

Vážně došlo pivo?

Dnes ve vládě si ruce myjí,
pomocí silné solviny
a Míša Fifík stále píše,
dokola samé kraviny.

Neztrácej víru v silná slova,
stačí jen trochu chtít.
Hledáš tu snad stopy Boha?
Měl bys už začít vážně pít.

Sedím na posteli,
právě odchází,
koukám za ní,
řekla, miluji tě.
A já?
A já co?
Škoda,
byla dobrá,
v posteli.
Vstávám a přemýšlím,

cojde asi večer v televizi...

Sousedka kouří na dvoře,
myslím že má dneska startky.
Já s nohama v lavoře
pojídám suchý párky.
Nemám už ani na pivo,
natož na chleba s máslem.
Tak pojď ty moje kobliho,

ať teprv ráno, zhasnem.

Kdo snad ještě neví co je sex
a sám šňeruje si pruhovaný boty,
měl by si dát tři až čtyři piva na ex
a pak se vodkou poslat do němoty.
Mě taky říkala kamarádka Saša,
Pavle, nejez čokoládu s bůčkem.
Že vypadám jak John a nebo rovnou
paša,
že svůj život zdolám jedním krůčkem.
Tak vytáhl jsem z kapsy starý sparty,
pak v trávě začal hledat druhej křemen.
Víš holka, každej máme svoje kartya mně vodky zbejvá jen pár beden.

Stačí se držet cesty,
barvy čerstvě natočeného piva.
Oroseného, jako tráva za brzkých jarních
dnů.
Pak se nebudeš muset bát
okřídlených opic,
které kouří jednu camelku za druhou
a svým hlasem,
zdeformovaným rakovinou hltanu,
se ti posmívají.
Že ještě v dnešní době věříš,
v lásku a přátelství,
přesto že už sám umíš číst a pohádkám,
na dobrou noc, jsi již odrostl.
Také ale víš že v životě,
obvzláště když máš v kapse placatku,
stojí chvíli za to být neohroženým lvem,
můžeš klidně vypadat jako strašák,
nebo mít srdce ze železa,
či si připadat navždy ztracený.
Pak nastal, čas si sednout na zadek
rozhlédnout se
a vykouzlit na tváři trochu toho úsměvu
a možná, možná když to vydržíš dost
dlouho,
se také někdo usměje.
Pak už stačí si jen zapálita vydat se vstříct novým dobrodružstvím.

Dneska mě málem
sundalo auto
zvláštní
protože jsem vlastně vůbec
nechtěl přes tu silnici
přecházet
mozek si dělá co chce
a to mě trochu děsí
příště si třeba
budu chtít dát
vanilkovou zmrzlinu
a místo toho
si dám oříškovou
a umřu
protože jsem na oříšky
alergickej.
Mozku??nezlob!